Если пошла такая пьянка, то вот, что педивикия пишет на счет обецной чештины:
Hláskosloví
é obvykle nahrazeno ý/í: malý město, plamínek, lítat;
ý (někdy i í) nahrazeno ej: malej dům, mlejn, plejtvat, bejt – tato změna se objevuje již v 15. století (původně psáno ay), kdy zanikl ve výslovnosti rozdíl mezi zadním ý a předním í (v písmu se rozdíl dochoval dodnes), změna si patrně vyžádala potřebu odlišit ve výslovnosti chybějící ý od í[2];
náslovné (protetické) v- u základů slov začínajících o-: votevřít vokno – objevuje se již od 14. století;
vynechávání slabičného -l v zakončení příčestí minulého v mužském rodě: řek, moh, pích místo řekl, mohl, píchl;
zjednodušení souhláskových skupin a složitých souhlásek: když → dyž; jablko → japko; čtyři → štyry.
Tvarosloví
unifikace koncovek v množném čísle přídavných jmen: malý lidi, malý ženy, malý města;
unifikace koncovky -ma v instrumentálu množného čísla: těma dobrejma lidma, ženama, chlapama, městama.
p.s. А цера - оно вроде как литературно без д.
Výslovnost slova dcera s odsunutým d- ([t-]) je ve VSČ I uvedena jako možná spisovná varianta vedle podoby [tcera]. Jako vysvětlení pro oprávněnost podoby s odsunutým t- se připomíná, že u tohoto slova není oporou pro nezjednodušenou výslovnost sklad slova (jako je tomu např. u příslovcí z adjektiv: krátce - krátký, hladce - hladký). Al. Jedlička (O mluveném slově 1954, s. 78) uvádí výslovnost nezjednodušenou jako znak výslovnosti „při deklamaci a recitaci“. Práce starší vesměs považují za správnou jen výslovnost [cera] (např. Weingart, Trávníček). тыц