Практическая филология

[KOTRPA 0]

Навеяло "member title" Matika (Мирный млок).
Чего только не найдешь введя что попало в строку поиска.

 

Практическая филология

 

- Дедушка, это зайчик?
- Нет, милая, это фрундяк.
- А я думала зайчик...

 

- Больше никогда так не думай. Слыханное ли дело - зайчик! Смотри, не опозорь нашу фамилию в школе! Вот молодежь пошла - напридумывают чепухи разной! Зайчик какой-то: Когда даже по лапам видно - фрундяк!

 

В небесах появляется невечерний свет и раздается величественный голос: "Я терпел ваше существование пять миллионов лет, открываясь лишь тем, кто посвятил мне всю свою жизнь и то, лишь наиболее просветленным из них, но хватит! Слышите?! ХВАТИТ!!! Это не зайчик и не фрундяк, это млок! Млок и ныне и присно и во веки веков! Так-то".

 

Небо зарубцевалось тучами и мимо омертвевших от ужаса дедушки и внучки робко пропрыгал пушистый плымрень.

 

Мастерская

 

PS: Матик, а что такое "млок" в твоей интерпретации? Нет, я уверен, что это не фрундяк . Но тем не менее, объяснишь?

[Matik 0]

Интересно, что слово "млок" объявилось в относительно русском тексте, но это не имеет отношения к моему "титулу". Мне просто нравится этот персонаж: саламандра, мирно изучающая чешский язык.

 

NÁŠ PŘÍTEL NA OSTROVECH GALÁPAGOS
Konaje se svou chotí, básníř­kou Jindřiší Seidlovou-Chrudim­skou, cestu kolem světa, aby­chom kouzlem tolika nových a mohutných dojmův aspoň čás­tečně přežili bolestnou ztrátu naší vzácné tetinky, spisovatelky Bohumily Jandové-Střešovické,. dostali jsme se až na osamělé, mnohými bájemi opředené ost­rovy Galapágos. Měli jsme toliko dvě hodiny času, i použili jsme jich k procházce po pobřeží to­hoto pustého souostroví.
“Hleď, jak překrásně dnes za­padá slunce,” pravil jsem k své choti. “Není-liž to, jako by celá obloha tonula v záplavě zlata a krve?”
“Pán ráčí být Čechem?” ozvalo se nenadále za námi správnou a ryzí češtinou.
Pohlédli jsme překvapeně oním směrem. Nebyl tam nikdo, jen veliký černý Mlok sedě/ na balvanech, drže v ruce něco, co vypadalo jako kniha. Během své cesty kolem světa jsme spatřili již několik Mlokův, ale neměli jsme dosud příležitosti dáti se s nimi do řeči. Proto laskavý čtenář po­chopí náš podiv, když jsme se na pobřeží tak opuštěném setkali s Mlokem a nadto zaslechli otáz­ku v naší rodné řeči.
“Kdo zde mluví?” zvolal jsem česky
“Byl jsem tak směl, pane,” od­větil Mlok uctivé povstávaje. “Ne­mohl jsem odolati,. slyše poprvé v životě český hovor.”
“Jakže,” užasl jsem, “vy umíte česky?”
“Právě jsem se bavil časováním nepravidelného slovesa býti,” odtušil Mlok. “Toto sloveso jest totiž nepravidelným ve všech ja­zycích.”
“Jak, kde a proč,” naléhal jsem, “jste se naučil česky?”
“Náhoda mi zanesla do rukou tuto knihu,” odvece Mlok a podal mi knížku, kterou držel v ruce; bylo to Česky pro Mloky a její lis­ty nesly stopy častého a pilného používání. “Dostala se sem se zá­silkou kněh obsahu poučného. Mohl jsem si vybrati Geometrii pro vyšší třídy škol středních, Dějiny válečné taktiky, Průvodce po Dolomitech nebo Zásady bi­metalismu. Zvolil jsem si však tuto knížku, jež se mi stala dru­hem nejmilejším. Znám ji juž ce­lou zpaměti, avšak nalézám v ní stále nové zdroje zábavy i pouče­ní.”
Moje paní i já jsme projevili svoji nelíčenou radost i podiv nad jeho správnou, ba téměř sro­zumitelnou výslovností. “Bohužel není zde nikoho, s kým bych mluvil česky,” pravil náš nový přítel skromně, “a nejsem si ani jist, je-li sedmý pád od slova kůň koni nebo koňmi.”
“Koňmi,” řekl jsem.
“Ó ne, koni,” zvolala moje paní živě.
“Byl byste tak laskav a řekl mi,” tázal se náš milý besedník horlivě, “co jest nového ve stově­žaté matičce Praze?”
“Ta roste, příteli,” odvětil jsem potěšen jeho zájmem a několika slovy jsem mu nastínil rozkvět naší zlaté metropole.
“,Jak radostné jsou to zvěsti,” pravil Mlok s netajeným uspoko­jením. “Zdalipak ještě visí na Mostecké věži uťaté hlavy popra­vených českých pánův?”
“Už dávno ne,” řekl jsem mu, poněkud (přiznám se) překvapen jeho otázkou.
“To jest věru škoda,” mínil sympatický M/ok. “Byla to vzác­ná historická památka. Buď bohu žalováno, že tolik znamenitých památností vzalo zasvé ve válce třicetileté! Neklamu-li se, byla tehdy země česká obrácena v poušť, zbrocenou krví a slzami. Ještě štěstí, že tehdy nevyhynul genitiv záporu. V této knížce sto­jí, že prý jest na vymření. Bylo by mi toho velmi líto, pane.”
“Vás tedy upoutaly i naše ději­ny,"zvolal jsem radostně.
“Zajisté, pane,” odtušil Mlok. “Zejména pohroma bělohorská a třistaletá poroba. Četl jsem o nich velmi mnoho v této knize. Jste zajisté velmi hrdi na svou třistaletou porobu. Byla to veliká doba, pane.”
“Ano, těžká doba,” přitakal jsem. “Doba útisku a hoře.”
“A úpěli jste?"ptal se náš přítel s dychtivým zájmem.
“Úpěli, trpíce nevýslovně pod jařmem sveřepých utiskovatelů.”
"To jsem rád,” oddechl si Mlok. “V mé knize to právě tak stojí. Jsem velmi potěšen, že to jest pravda. Je to výtečná kniha, pane, lepší než Geometrie pro vyšší třídy škol středních. Rád bych jednou stanul na památném místě kde byli popraveni čeští páni, jakož i na jiných slavných místech krutého bezpráví.”
“Měl byste se k nám podívat” navrhl jsem mu srdečně.
“Děkuji za laskavé pozvání,” klaněl se Mlok. “Bohužel nejsem tak dalece ve svých krocích vo­len...”
“My bychom vás koupili,” zvo­lal jsem. “Chci říci, snad bychom národní sbírkou mohli opatřiti prostředky jež by vám umožni­ly...
“Nejvroucnější díky,” mumlal náš přítel zřejmě dojat. “Slyšel jsem však, že vltavská voda není dobra. My totiž trpíváme v říční vodě nemilou úplavicí. “Načež se maličko zamyslil a dodal: “Také bych těžko jen opustil svou milou zahrádku.”
“Ach,” zvolala moje paní, “já též jsem nadšenou zahradnicí! Jak vděčna bych vám byla, kdy­byste nám ukázal dítky zdejší fló­ry!”
“S největší radostí, vzácná paní,” děl Mlok zdvořile se uklá­něje. “Nebude-li vám totiž vaditi, že můj libosad jest pod vodou.”
“Pod vodou?”
“Ano, dvémecítma metrův.”
“A jaké květiny tam pěstujete?”
“Mořské sasanky,” pravil náš přítel, “v několika vzácných dru­zích. Rovněž mořské hvězdice a mořské okurky, nepočítám-li keře korálové. Blah, kdo pěstoval své vlasti jednu růži, jeden štěp, jak praví básník.”
Bylo nám pohříchu loučiti se, neboť loď již dávala znamení k odjezdu. “A co byste vzkázal, pane - pane -” řekl jsem, nevě­da, jak se náš milý druh jmenuje.
“Jmenuji se Boleslav Jablon­ský” upozornil nás Mlok ostý­chavě. “Jest to po mém mínění krásné jméno, pane. Vybral jsem si je ze své knížky.”
“Co byste, pane Jablonský, vzkázal našemu národu?”
Mlok se na chvilku zamyslil. “Řekněte svým krajanům,” pravil posléze s hlubokým pohnutím, “řekněte jim... aby nepropadli staré slovanské nesvornosti... a aby chovali ve vděčné paměti Lipany a zejména Bílou horu! Nazdar, má poklona,” skončil náhle, snaže se přemoci své city.
Odjížděli jsme člunem zamyš­leni a dojati. Náš přítel stál na skalisku a kynul za námi rukou; zdálo se, že něco volá.
“Co to volal?” ptala se moje paní.
“Nevím,” řekl jsem, “ale znělo to nějak jako: Pozdravujte pana primátora doktora Baxu.”

[KOTRPA 0]

Мда. Давно читал. Совсем забыл.
Только саламандры там не очень мирными стали позже...