Instinkt

[Strannik 1]

Модель на фото похожа на многих русскоязычных девушек в Праге

 

 

Не похожа, чересчур мордатенькая. Видмо, хорошо кушает...

[Dim 0]

Apollo, а напомни, prosim, хоть парочку топиков, где ты не бздишь в лужу?

[ocean 1]

Девушка скорее похожа на казашку, чем русскую. Ну или татарку. Ну мне так кажется.

Но типаж какой-то знакомый, факт.

[Nati 0]

Не похожа, чересчур мордатенькая. Видмо, хорошо кушает...

Типа казахские русские девочки покушать не любят!?

[Jin 0]

Модель на фото похожа на многих русскоязычных девушек в Праге

в Праге существует хоть одна русскоязычная девушка, готовая надеть шапку-ушанку в повседневной жизни???

ну как бы это сказать... лично я такого еще не видел

девушку в судию!

[Натали 0]

Не похожа, чересчур мордатенькая. Видмо, хорошо кушает...

Похожа, тут на днях случайно попала на сайт с фото с модных пражских акций, так девушки, в основном или мордатенькие, что многих нисколько не портит, или же

 

Девушка скорее похожа на казашку, чем русскую. Ну или татарку. Ну мне так кажется.

Но типаж какой-то знакомый, факт.

подобный тапаж.

[Nati 0]

в Праге существует хоть одна русскоязычная девушка, готовая надеть шапку-ушанку в повседневной жизни???

Я бы одела, но шапки нет. У меня зато валенки есть и павлопосадский платок.

[Натали 0]

в Праге существует хоть одна русскоязычная девушка, готовая надеть шапку-ушанку в повседневной жизни???

Я носила, не целую меховую, но форма именно ушанки, до сих пор где-то валяется.

[Gabi 0]

чересчур мордатенькая. Видмо, хорошо кушает...

Мне кажется она посто круглолицая и скуластая.

Когда закрыты шея и руки создаётся иллюзия полноты.

[ocean 1]

Я тоже ушанку носила. Модно было. Причем это была обычная такая классическая ушанка советских времен (только новая совсем, даже моль ее не съела за столько лет) и мех был какой-то хорошей собаки.

Редчайший случай для меня, потому как я вообще головные уборы не ношу.

[Nati 0]

Да, ладно вам! Там на фото достаточно симпатичная стройная молодая казашка! Только причем здесь русские!?

[Jin 0]

Я тоже ушанку носила. Модно было.

умница дочка!

но не надо прошедших времен, ты сейчас одевай и приходи, например, на след. пиво

[ocean 1]

А? Что? Где? Когда?

Какое такое пиво?

[Nati 0]

Вот вам полный текст статьи, в среду Лелику на е-майл присылали.

 

Koupíme si vaše domy a uvaříme vám boršč

25.11.2010 Instinkt str. 24 Téma

ANDREA VOTRUBOVÁ

 

Přestože jsou všude kolem nás, jako bychom Rusy v Česku vůbec neznali. Sp lývají nám v mixu arogantní mládeže, která se v nablýskaných bourácích pr ohání Prahou, ve směsi ukrajinských dělníků a obchodníků s karlovarskými realitami. Je to stereotypní iluze, kterou je třeba zbourat.

 

Azbuce téměř nerozumím, rusky znám možná pár slov, přesto troufale vyrážím na dvoutýdenní misi po českých městech, abych zjistila, kdo jsou ti „cizáci“, k nimž podle průzkumů veřejného mínění většina národa vzhlíží s antipatiemi. A jichž v české kotlině žije – statisíce Ukrajinců a pár tisícovek Kazachů či Bělorusů nepočítaje –, na třicet tisíc.

Za svou první štaci volím pražské sídliště Hůrka, kde se během několika let vytvořila početná ruská enkláva. Poučena jedenáct let starým dotazníkovým průzkumem, který ruskou komunitu vylíčil jako uzavřenou a s minimální snahou po asimilaci, vcházím mezi paneláky bohatě osázené satelitními talíři do klubu Dobrá rodina. Podle vzhledu jejich webových stránek čekám houfy matek s dětmi, v poloprázdných prostorech mě ale vítá jen ředitelka Katerina a mladá pedagožka Anastasia.

„Otevřeli jsme teprve před dvěma týdny,“ ozřejmí Katerina příčinu rozléhající se ozvěny. Do Česka přijela s manželem z Kazachstánu, národností je Ruska. Ačkoli s rozhovorem v předchozím telefonátu souhlasila, během setkání si připadám lehce nepatřičně. Obě ženy odpovídají s velkou opatrností a veškeré stereotypní nálepky rozčileně relativizují („vodku zdaleka nepije každý Rus“). O politice se nechtějí bavit vůbec.

„Kdybych měla brát vážně všechno, co se píše o Rusku v novinách, šla bych se rovnou zastřelit,“ reaguje Anastasia. Buď se onen dotazníkový průzkum do puntíku trefil, nebo na to jdu úplně špatně.

Ale dojem z nanicovatého startu mění další den setkání s Jekaterinou. Jednadvacetiletá dívka přijela do Prahy před čtyřmi lety za studiem. Je spontánní, otevřená a kromě široké ruské duše, komunismu a milovaného Dostojevského probereme u sklenky vína i poměrně intimní věci.

„Češi jsou trochu jako zombies,“ netají své zklamání z české nátury. „Jste emocionálně víc uzavření. Když se něco nelíbí Rusovi, nebojí se naštvat a říct to nahlas. Tady jsem za celou dobu viděla plakat jen jednu Češku, přitom je to normální projev emocí,“ komentuje kamenné výrazy tuzemců.

Jekaterina pochází z dobře situované rodiny, ovšem ne natolik, aby mohla vyslat dceru na drahá studia do Británie nebo Německa, kam obvykle míří o dvě třídy bohatší krajané. Když jí navíc po rozvodu rodičů skončila štědrá podpora z domova, začala si ke studiu přivydělávat jako uklízečka nebo myčka v hotelu.

Nakonec se díky mateřštině a dobré angličtině uchytila v mezinárodní firmě.

„Dřív jsem byla hrdá, že jsem Ruska. Ale první rok po příjezdu jsem se za to hrozně styděla. Spolužáci se nám vyhýbali a nechtěli si vedle nás sedat na přednáškách, správci na koleji mi naznačili, že jsem kurva, která si sem přijela najít solventního ženicha, a v metru na mě jeden chlap vytáhl kvůli mé národnosti nůž,“ vypráví své tristní zážitky o střetu s českými předsudky. V tak otevřené formě se ale prý projevují jen zřídka.

 

Dača v Česku

 

K Putinově roli v Rusku se ale k mému překvapení staví docela kladně. „Jsme tak obrovská země s různými národnostmi, že demokracie českého střihu je u nás nemožná. Musí vládnout jen člověk s tvrdou rukou a za Putinova prezidentování šla životní úroveň velmi nahoru,“ obhajuje autoritářský režim slovy, která v příštích dnech uslyším ještě několikrát.

Tedy s výjimkou Alexe Budarina, pětatřicetiletého podnikatele. Před devíti lety stál u zrodu tuzemské sítě restaurací Kolkovna a nyní svůj zájem přesunul do luxusní restaurace Pravda v Pařížské ulici v Praze. „To je propaganda, která se dětem pumpuje do hlavy od základní školy. Neustále vám opakují, že za komunismu bylo dobře a s příchodem demokracie bylo všechno špatně,“ reaguje na Jekaterinina slova vystudovaný ekonom a, jak sám říká, aktivní antiputinista.

Podporu bývalému prezidentovi podle něj vyjadřují hlavně podnikatelé, kteří těžili z někdejších známostí s ruskými oligarchy a za petrodolary plynoucí z politické loajálnosti si v Evropě pořídili nemovitosti. „Fyzicky v Česku skoro nejsou, kvůli bezpečí tu nechají jen manželku a děti. Mají tu rodinné zázemí, zatímco v Rusku dělají byznys a mají tam třeba druhou manželku. Kdyby se ale něco stalo, odjedou sem,“ popisuje některé motivy třetí vlny imigrantů, k níž se řadí i lidi, kteří přijeli za prací, studiem nebo jako azylanti.

První, notoricky známá vlna ruské inteligence, přišla do Československa za první republiky, po bolševické revoluci. Ta současná, k níž se počítá i Budarin, přicestovala krátce po pádu Sovětského svazu. „Viděli tu podnikatelské možnosti a také již byli v Česku nějak etablovaní,“ dává za příklad své rodiče, kteří za totality pracovali na pražské ambasádě a později obchodovali v chemickém průmyslu. „O mně je známo, že jsem Rus, který není moc Rus. Mám hlavně české známé, Rusů se spíš straním.“

Alex tu žije od svých čtyř let a má prý českou mentalitu. Mě ale zajímá ta ruská. „Široká duše, jak se psalo v literatuře. A dneska spíš duše komerční. Rusové se chovají tržně, za peníze udělají cokoli. Dřív to takové nebylo, změnilo se to po divoké privatizaci v devadesátých letech,“ vysvětluje, proč by se do původní vlasti už nevrátil.

Přesto ho s ní kromě manželky pojí ještě vzpomínka na vyhlášené moskevské kluby, v nichž se srocuje zlatá mládež. Rozmařilost ruské omladiny, která na divokých večírcích roztáčí peníze rodičů-miliardářů, nedávno zachytil český fotograf Antonín Kratochvíl. Podle Alexe Budarina tím však ukázal jen malý výsek reality.

Jeho jistota pramení ze zkušenosti – dva roky pracoval jako produkční v honosném klubu Dyagilev. Ten byl mimochodem oceněn jako nejlepší klub na světě, před dvěma lety však vyhořel. Lidi mladší pětadvaceti let prý vůbec nesměli dovnitř. Stejně jako ochranka pro VIP. „Měli jsme vlastní bodyguardy. Tak u nás mohl společně popít nějaký student, který dobře vypadal, třeba s Abramovičem,“ říká o ropném magnátovi, který v Británii vlastní fotbalový klub Chelsea. „Takovou šanci k navázání styků by lidi jinde neměli.“

Alex vypráví o zlatých časech, kdy se do klubu hrnuly oslavit narozeniny hvězdy jako Enrique Iglesias nebo Shakira. „Ale ne proto, že jsme jim platili, přijeli kvůli atmosféře,“ zdůrazňuje.

V Česku zlatá ruská mládež podle restauratéra téměř neexistuje. Respektive, pouze její chudší verze v počtu kolem dvou stovek lidí, kteří se v tuzemsku dlouho nezdrží. „Většinou dělají bordel, trochu studují, pak se začnou nudit, nebo je ze školy vyhodí a jedou jinam,“ říká Budarin, který v minulosti pořádal „moskevské noci“ ve vyhlášeném klubu Na Celnici.

 

Borščem ku zdraví

 

Mířím na Plzeňsko. Podle statistik tu koncem roku 2008 přebývaly tři stovky Rusů, což je ve srovnání s devíti tisíci Ukrajinců (s legálním pobytem) málo. Zdání ovšem klame – zdejší univerzita láká stále víc studentů z východu a jejich fluktuace je vysoká.

Příběh třicetiletého Denise Samoškina je jiného rázu – malý podnikatel, který kvůli byrokracii a úplatkářské praxi typické pro byznys v Rusku sbalil manželku a odjel na západ za lepším. Česko si vybral proto, že je levné pro život a místní úřady nepodmiňují udělení podnikatelského víza několikasettisícovou rezervou na kontě. A speciálně Plzeň se mu líbí díky bezpečí, jež menší město nabízí. „Podnikání v Rusku přinese větší zisk, ale tady máte zase klid,“ říká vystudovaný novinář, který se živí výrobou webových stránek pro ruskojazyčné podnikatele.

Po setkání s Denisem už házím výzkum o uzavřenosti Rusů za hlavu. Sympatický a v projevu mírný muž se baví o jakémkoli tématu, byť si svou na kurzech pilovanou češtinou zatím není dvakrát jistý. Díky českým přátelům se ale integruje docela rychle.

„Češi si umějí užívat život, nezajímají se jen o práci. Každý víkend jedou na výlet nebo pěstují sport,“ lahodí Rus tuzemským uším. „A máte klid na jednání. Když jde o byznys, v Rusku se domluvíte hned nebo zítra, tady máte na všechno dost času,“ přichází ovšem studená sprcha. Počítám, že v moderním duchu proběhne setkání s ruskojazyčným živlem i na Moravě. Svůj omyl prohlédnu během několika málo hodin. Pronikám do natolik odlišných světů, že svoje stereotypní představy už poněkolikáté upravuju.

„Dáte si s námi boršč!“ trvá na ochutnávce tradiční kuchyně čtyřiašedesátiletá Ljubov Vondroušková. S díky odmítám, než se mi dostane ujištění, že pro tyhle případy mají i vegetariánskou verzi. Nefalšovaná ruská pohostinnost, napadá mě.

„Zastupitelé jsou rádi, že tu mají Olinku, která je původem ze Sibiře. Umí výborné pelmeně a boršč,“ vede mě do kanceláře své kamarádky, která pracuje v administrativě Klubu zastupitelů Brna. Rudý plakát na dveřích oslavuje Velkou říjnovou socialistickou revoluci, na zdech visí obrazy umělecky zaměřené Olgy.

K tvorbě inklinuje i Ljubov, která za svou poezii získala ocenění od České asociace rusistů. Z Volgogradu se do Brna přestěhovala v roce 1982 po svatbě s Čechem vyslaným na studia do Ruska československým ministerstvem vnitra. „Byla to osudová láska, i ve čtyřicetistupňových mrazech pro mě sehnal živé růže,“ vzpomíná někdejší rozhlasová redaktorka, která se po přesídlení do Brna živila šitím kostýmů.

Ljubov je velmi aktivní i v důchodu, konkrétně jako předsedkyně spolku s názvem Ruské kulturní osvětové sdružení na Moravě. Možná i díky finanční podpoře ruského konzulátu tahle komunita evidentně žije, byť se její členové rekrutují hlavně ze starší generace. Podle programu z minulých let si libují například v ruském folkloru nebo objasňování role Rudé armády při osvobozování Československa.

„Já byla komsomolka, obrovská idealistka. Třeba komunisté si vzali do stanov myšlenky z desatera,“ poučí mě Ljubov, které prý ideály nevzal ani Stalin. „Za socialismu všechny podniky fungovaly, a dneska? Akorát roste státní dluh,“ říká. „A když porovnáte carský režim a komunismus, věděla jste, že za cara bylo zavlečeno na Sibiř mnohem víc lidí?“

 

Ruské družení

 

Půlhodinu nato už sedím v kavárně s Dmitryjem. Přestože měl pracovní nabídky z Anglie a Švýcarska, nakonec dal devětadvacetiletý mladík z ukrajinského Kyjeva přednost Moravě. V Brně pracuje pro firmu IBM jako počítačový odborník a díky vysoké kvalifikaci získal trvalý pobyt za pouhé dva roky (nekvalifikovaný dělník z Ukrajiny má nárok až po deseti letech).

Technologický park, v němž sídlí třeba Motorola či Siemens, ale i blízká univerzita, vytvořily z Brna jedno z evropských center informačních technologií a vzdělaných Rusů, Ukrajinců i Kazachů tady přibývá. „Jsem tu s manželkou, která je v domácnosti. Nekvalifikovaná práce ji nezajímá a není to ani potřeba. Finančně jsme na tom dobře,“ říká Dmitryj dobrou češtinou. Ačkoli díky práci v mezinárodní firmě by se místní jazyk v podstatě učit nemusel.

„Češtinu se naučí devadesát procent příchozích,“ tvrdí. Sám má mezi Čechy několik přátel a s ruskojazyčnou komunitou udržuje styky pomocí speciální webové stránky. Kromě informací „ze života“ si tu brněnští imigranti domlouvají i setkávání u českého piva.

Komunitní družení ale funguje i jinde. Třeba Praha, kam se vedle Karlových Varů stahuje nejvíc Rusů, je nejrůznějšími ruskými spolky přímo nabitá. Podle novinářky Olgy Vasinkevich ale není až na výjimky o co stát. „Nejpřiléhavější příměr pro kulturní život ruské obce v Praze je asi ,batyskaf‘. Komunitu, která buduje a střeží ruskou kulturu a tradice, tvoří jen několik scén. Na akce chodí stále stejní umělci, kteří se navzájem vynášejí do nebes, obdivují svůj talent, jeden druhého vydávají a navzájem se čtou,“ myslí si dívka původem ze Sankt Petěrburgu.

V tomhle ohledu ale minimálně jedno sdružení vyčnívá. Vzletný název PRAGmatiki má evokovat hlavní dějiště pátečních pivních dýchánků ruskojazyčných, umělecky založených lidí, kteří se začali spontánně sdružovat na internetovém fóru. Zájem jich projevilo dvanáct set, ačkoli v reálu se jich každý týden sejde kolem čtyřicítky.

„Je to o komunikaci a sebevyjádření lidí, kteří se zajímají o umění,“ vysvětluje mi bohémsky vyhlížející zakladatel sdružení Igor Rubinovich, který v Praze pracuje v mezinárodní firmě jako IT expert. „Nechceme se uzavírat. Rádi bychom tam viděli i Čechy, ale upřímně – kam byste šla v pátek večer vy? Do kina s přáteli, nebo na setkání lidí, kteří mezi sebou mluví jen rusky?“ nedělá si iluze o tuzemském zájmu.

Komunitní aktivity ovšem zaberou mladému Izraelci ruského původu skoro všechen volný čas. Ročně se tak podaří zorganizovat kolem šesti velkých akcí typu hromadné oslavy nového roku nebo alternativy soutěže Česko Slovensko má talent.

„Imigranti by se vaší komerční show rádi zúčastnili, ale kvůli jazyku si třeba tolik nevěří. Tak jsme jim nabídli možnost se projevit takhle,“ vzpomíná Igor na letos už třetí ročník velkého finále ruských talentů v Česku.

 

Do kožichu!

 

„V Rusku by žádného chlapa nenapadlo, aby po dvaceti letech manželství kupoval ženě dárky jen na Vánoce nebo narozeniny. On ji hýčká pořád, ne jako u vás. Nechápu, jak můžete dát ženě k Vánocům myčku na nádobí.“

Jednadvacetiletá Ludmila je jako smršť. Překotně mluví, na české poměry má provokativní názory a v každém případě je nádherná. Prototyp Rusky, kterou si na mezinárodních seznamkách googlují nadržení Němci. Po několika hodinách strávených s Ludmilou si s kamarádkou Veronikou připadáme jako socky bez špetky ženskosti. „Když jsem tu byla na jednom maturitním plese, pochopila jsem, v čem je ten rozdíl. Všechny holky byly krásně nalíčené a oblečené. Ale prostě jim to nesedělo. Chodily, jako by měly na nohou tenisky,“ prohodí Ruska s českými předky na adresu tuzemských žen. „Ale asi máte jiné priority, nesoudím vás podle sebe.“

V duchu přitakávám šéfredaktorce ruského listu Prague Express, která mi den předtím tvrdila, že ruské ženy si namalují pusu i tehdy, když mají skočit přes ulici pro chleba. „Když jsem po letech přijela do Moskvy, připadala jsem si jako mimozemšťan,“ říká Irina Šulc.

Pražská právnička Julija Ševarková, která pochází z Běloruska a v Česku žije už jedenáct let, ovšem považuje okatou nápadnost ruských žen spíš za vybočení z normy. „Nedávno jsem na internetových novinách viděla kodex pro Nemoskvanky, jak se mají oblékat. Ženy v Moskvě jsou už evropštější, oblékají se nenápadně, ale kvalitně. Přehánějí to jen ženy z periferie, které se chtějí zařadit do městského života. Pak to vypadá lacině,“ říká.

Po chvíli padá i tradiční představa o norkovém kožichu, bez něhož se prý žádná ruská žena neobejde. „To je sice pravda. Ale kožich je v Rusku kvůli chladné zimě nutností. Když jsem ho dostala jako svatební dar od rodičů, můj tehdejší manžel, Čech, se doslova zhrozil. Raději jsem ho moc nenosila. V tramvaji by mi to bylo i hloupé. Ale ráda si ho beru do Karlových Varů, kde tolik nevyčnívám,“ glosuje kožichovou patálii. I Ludmila se v Česku na rozdíl od domoviny ve své vizáži krotí a při konzultaci s českými kamarádkami se navíc ujišťuje obligátní otázkou: „Není to už moc?“

Jen jednou si prý postavila hlavu a do Divadla Na zábradlí vkročila přes varování kamarádky s retroúčesem a v kožichu. „Lidi se na mě koukali hodně divně. A když jsme seděli v divadelním baru, přišel za mnou jeden herec a zeptal se, v jakém divadle v Rusku že hraju,“ vzpomíná na jeden ze svých „módních trapasů“.

Když se ptám na patriarchální zvyklosti ruské rodiny, upřímně se rozčílí. „Vy Češky si myslíte, jaké jste feministky. Makáte, samy si na sebe vyděláte, prostě emancipované ženy. Ale většina z vás přijde po práci domů a začíná vařit a prát. Všechno, co dělají Rusky, když jsou v domácnosti. Tak v čem jsou Češky emancipovanější?“

 

Ruská duše spala

 

S uspokojením odškrtávám kolonku „stereotyp ženskosti“. Zbývá rozlousknout klišé o ruské okázalosti, což se mi možná podaří v Ústeckém kraji, kde je ruskojazyčná komunita docela silná. Třeba lázeňské Teplice ruským byznysem kvetou, byť si ho všimnete jen díky azbuce na obchodech, ruským realitkám nebo postupné obměně jídelních lístků s nabídkou východní kuchyně. Je to trochu paradox. Ve městě žádný velký podnik neexistuje, kupní síla je slabá, jako investice do levných nemovitostí ale Teplice představují ideální místo.

„Jejich umístění v Evropě je docela zajímavé. Letadlem z Moskvy jste v Praze nebo v Drážďanech za pár hodin. Odtud je to do Teplic hodina jízdy. Máte tu barák, sednete do auta a jedete na výlet do Švýcarska. Rusové využívají tohle město jako evropskou chalupu. A místní jsou asi rádi, ruské investice jim přinesly peníze,“ vysvětluje Michal Žák, původem Bělorus, který do Česka přijel před jedenácti lety za lepším životem.

Ačkoli po příjezdu zažil šok, když na stadionu místní fanoušci titulovali ruské hráče slovy o ruských sviních, během let se prý atmosféra výrazně zlepšila. Začínal na Kladně s večerkou, založil sportovní bar a nakonec kvůli levnějšímu bydlení přesídlil do Teplic. Založil sportovní agenturu a organizoval v tuzemsku pro ruské sportovní kluby soustředění. Předloni si splnil sen a s přispěním přítele z Petrohradu rozjel ve městě futsalový klub Balticflora (s mančaftem Čechů, Rusů i Brazilců), který se zakrátko vyšvihl do první ligy.

Po letech v Česku se Michal Žák asimiloval a pro získání důvěry klientů už nemá potřebu ukazovat drahé hodinky a zlaté řetězy. Když ale jede na jednání do Ruska, raději mění šatník.

„Okázalost máme v krvi. V lidech to pouze spalo. Za Sovětského svazu šlo vydělat miliony jenom tak, aby to nikdo neviděl. A mohli jste si jimi maximálně polepit zeď. Po revoluci se to změnilo. Lidi prostě mají potřebu ukázat, že peníze mají.“

Když po dvou týdnech ruského „bratříčkování“ sedám k počítači, přepadá mě tragikomická hrůza, kolik stereotypů svým textem zaseju. Setkání s dvacítkou lidí nabízí hodně minimalistický průzor do ruské duše. Pokud něco takového vůbec existuje. Rusové vám každopádně potvrdí, že ano.

[Jin 0]

А? Что? Где? Когда?

Какое такое пиво?

скоро непременно будет, ибо мы уезжаем в края

Ale pozor! Дресс-код для девушек - шапка-ушанка